Dýchám, vědomě dýchám, tedy jsem

19.02.2021

Lidé reagují na změny různě - někoho jako by se ani netýkala, jiný ji nese opravdu těžce a někdo z ní naopak vyjde posílen. Jak je vlastně možné, že někoho i nečekané změny nakonec ještě posílí?

Souvisí to s postojem těchto lidí ke změnám a jejich schopností vidět, jaké výhody jim daná změna přináší (a někdy příště se na to podíváme ještě podrobněji). Ovšem zároveň platí, že chci-li něco přehodnotit a vidět z nového úhlu pohledu, musím na to mít potřebnou energii i potřebný odstup.

Představte si škálu energie od 0 do 10, kde na nule se cítíte jak vyfouknutý balónek a na desítce jste plni elánu. Na kolik byste se teď tak cítili? Víte to? Zkuste se jednou, dvakrát pomalu zhluboka nadechnout a vnitřním zrakem se podívat do svého těla, jak mu teď vlastně je. Co vidíte, resp. cítíte, kolik energie máte? A jak se vlastně vaše tělo vůbec má? Vzpomenete si na něj někdy přes den, nebo jste od rána do večera v jednom kole a máte pocit, že takový luxus jako zastavení si nemůžete dovolit?

A přitom, pokud chci vidět věci z nového úhlu pohledu, potřebuji na to mít dostatek energie. Přesto velice často, i když cítíme, že naše energie klesá, ještě stále jedeme dál, než abychom se zastavili a nadechli (nemáme přeci čas). A my jsme často schopni fungovat dále ještě i s menším energetickým potenciálem. Když není zbytí fungujeme i na autopilota a je otázka, co by se muselo stát, aby nás to donutilo probrat se.

Z tohoto autopilota nás do jisté míry loňský, bezprecedentní rok probral. Nejprve jsme semknuli a nasadili tempo sprintera - zatneme se a rychle budeme v cíli. Ovšem ukázalo se, že neběžíme sprint, ale maraton. A teď se ukazuje, že běžíme maraton, ale zatím nevíme, jak přesně je dlouhý. A někteří z nás jako by stále drželi tempo sprintera a zapomněli obout boty na maraton.

Co nám může pomoci udržet se v pohybu, nicméně nepropadnout deziluzi či apatii? Naše myšlení, tělesné prožívání, emoce a chování jsou velmi úzce propojeny a vzájemně se ovlivňují (a příště si o tom povíme více). Potřebuji-li změnit svůj vnitřní postoj, mohu na to jít i přes svůj vnější postoj (Kateřina o tom minule psala - směji se a proto jsem šťastná).

Pokud chci něčeho dosáhnout, potřebuji vědět, čeho, potřebuji si ve své hlavě představit, co konkrétně chci. A na to potřebuji mít energii. Kruhem se vracíme k našemu tělu.

Pravidelným vědomým dýcháním mohu doplnit potřebnou energii. Nicméně jak zaručit, že si na to během dne vzpomenu? Chcete-li, nalepte si někde doma, v práci (kam se často díváte) viditelnou značku (tečku, obrázek) a kdykoli se na ni podíváte, zastavte se na pár vteřin a pomalu a vědomě se na třikrát zhluboka nadechněte a vydechněte. A zadívejte se znovu vnitřním zrakem do svého těla, jak mu teď je a co by teď nejvíce potřebovalo. A chcete-li, vyjděte mu vstříc.

Anna