Přežít nebo prožít pubertu svých dětí?

14.05.2021

Řekli byste, že puberta a období vzdoru mají dost společného? Ano. Během obou vývojových fází dělají děti nové a vzrušující věci. 

Nicméně také testují hranice, zpochybňují rodičovské hodnoty a rozhodují se impulzivně. Obě skupiny se občas chovají, jako kdyby byly středobodem vesmíru. Společným vývojovým úkolem těchto fází je odtrhnout se od svých rodičů a začít prosazovat vlastní nezávislost.

Období prvního vzdoru svých dětí rodiče většinou ustojí. Období puberty je pro rodiče už trochu náročnější. Proč vlastně? Co se v tu dobu děje nám rodičům?

Mnoho z nás někdy slyšelo, ať si užijeme své děti, dokud jsou malé. Malé děti, malé problémy, velké děti, velké problémy. Ano, čekáme, že se chování našich děti v dospívaní změní, ALE...

Již málokterý rodič je připraven na vlastní pocit ztráty. Ztráty pocitu, že mně někdo potřebuje. Ztráty důvěry. Ztráty známého a blízkého vztahu s dítětem. A zároveň pocit strachu, jak to to náročné období zvládneme. Vztekající batole většinou nakonec naši láskyplnou náruč přijme, schoulí se k nám a společně tak obnovíme vzájemné sympatie. Dospívající se rodičovské náruči spíše vyhýbá, někdy i obloukem.

Na to, aby rodič mohl pubertu a dospívání vlastních dětí dobře prožít a nejen přežít, je velice důležité investovat do vlastní psychohygieny a obnovovat vlastní energetické zdroje. Bohužel v covidové době byly možnosti obnovy zdrojů omezené pro všechny. A tak ke komunikačním zádrhelům docházelo v mnoha rodinách.

Jak mluvit s dospívajícími, aby nás nejen poslouchali, ale také nám důvěřovali a přišli za námi, když budou potřebovat pomocnou ruku, radu či naslouchající ucho?

Obrňme se trpělivostí a občas si připomeňme, že to je vývojová fáze a je třeba jí projít. Stále jsme jejich rodiče, jen se mění naše role. Od dvouletého batole taky nečekáme, že se bude vždy chovat racionálně.

Naslouchejme a zůstaňte otevření - dospívající mají tendenci se rodičům svěřovat, pokud necítí z naší strany tlak, že musí. I z malých poznámek se můžeme dozvědět, co zažili přes den.

Vciťme se do jejich pocitů a myšlení - nechceme, aby naše děti byly smutné, a tak někdy jejich pocity zlehčujeme. Ale jejich trápení se tak spíše zvětšuje, protože je něco nejen ranilo, ale ještě mají pocit, že jim nerozumíme. Empatickou reakcí (Jee, to zní obtížně. / To muselo bolet, viď?/ No tohle!) dosáhneme toho, že se se situací lépe vyrovnají a budou mít odvahu situaci řešit tak, jak by potřebovaly. Je mnohem snadnější mluvit s někým, kdo chápe naše rozpoložení a dává nám tak prostor, abychom si udělali vlastní závěr.

Důvěřujme - dospívající potřebují, aby je rodiče brali vážně. Hledejme způsoby, jak jim můžeme ukázat, že jim věříme a spoléháme na ně.

Nebuďme generálem - při nastavování pravidel vysvětleme, proč je to pro nás důležité. A "Protože jsem to tak řekla.", není důvod😊. Zeptejme se na názor svého dítěte. Uvažujme společně s ním, jaká by byla řešení. Zamyslete se nad všemi návrhy a nakonec se domluvme, který zavedeme do praxe.

Oceňujme - rodiče mají tendenci oceňovat spíše malé děti. Nicméně dospívající potřebují ocenění možná ještě více. A to přesto, že se tváří, že je jim to jedno. Většině z nich stále záleží na tom, co si o nich myslíme. Nehodnoťme, oceňme jejich snahu, popišme, co se nám líbilo.

Ovládejte své negativní emoce - místo obviňování, urážení, ponižování, řekněme, co opravdu cítíme, a/nebo, jak by se nám to líbilo. My jsme dospělí, oni ještě nejsou schopni své emoce tolik ovládat, ani reagovat logicky, když jsou naštvaní (což nakonec my také ne). Pokud již situace vyeskalovala, cítíme se frustruvání a máme tencenci začít urážet, ZASTAVME SE A NADECHNĚME SE! Co se teď vlastně děje? Pokud je situace emočně příliš náročná, dejme si pauzu a vraťme se k situaci později, až budeme klidnější. Případně pokud už jsme řekli něco, co jsme tak nemysleli, nebojme se omluvit.

Řešme konflikty konstruktivně, nastavujme hranice - ukažme svůj nesouhlas (ale nenapadejme osobnost dospívajícího), uveďme svá očekávání, nabídněme možnosti, ukažme, jak lze situaci napravit. Pokud se situace opakuje, nechme dospívajícího pocítit následky jeho chování.

Potkávejme se u jídla - ideálně alespoň jednou denně, bez telefonů. Nezávazná konverzace může být dalším způsobem, jak si zůstat na blízku a zjistit, jak se naše děti mají. 

Dělejme věci společně - společná činnost, která nás oba dva baví, je také komunikace. S postupným rozvolňováním codidových opatření se bude vracet více a více možností, jak spolu trávit čas. Čas, kdy nebudeme pokládat "trapné" otázky v očích našich dospívajících, ale budeme spolu sdílet pozitivní zážitky.

Buďme pozorní ke změnám - v každém vývojovém období prochází dítě změnami. Nicméně pokud si všimneme velkých změn chování, jídelních návyků, většího uzavírání se do sebe, izolace apod., zeptejme se a buďte podpůrní. I kdyby s námi dospívající nechtěl mluvit hned, řekněme, že jsme tu pro ni/něj, až o tom bude chtít mluvit. Dospívání je náročné vývojový úkol a může nastat situace, kdy by našim potomkům mohlo pomoci promluvit si s psychologem.

Obnovme své vnitřní zdroje, abychom měli dostatek sil i trpělivosti se sebou i svými dětmi na společné cestě touto vývojovou fází.

Anna

P.S. A pro ty, kteří by se chtěli více zamyslet na kteroukoli vývojovou fází svých dětí, nabízíme naše pravidelné interaktivní webináře o výchově dětí.